Dalšího dne jsem si vzala rikšu a jela jsem několik kilometrů ven z města. Mým cílem byl „pyramid resort“, něco jako zájezdní hostinec v přírodě, rekreační centrum a přednáškový sál. Všechno dohromady. Je to oblíbené místo duchovních aktivit, různých seminářů, někdy je to místo truc akcí nevalné úrovně proti oficiálnímu Oshovu ašramu, jindy je to místo skutečně zajímavých programů. Dávám si něco dobrého s výhledem na řeku. S povděkem přijímám zapálenou spirálu proti dotěrným moskytům. Čekám, co bude dál. Po půlhodině se tam schází hodně žen, hlavně cizinky – Japonky, Američanky, Evropanky, Rusky, dokonce i ženy z Izraele, ale jenom dvě Indky.

Ptám se Amby: „Myslela jsem si, že Mohendžodáro je starý indický kult, ale jsou tu pouze dvě indické ženy.“
„Je to vždycky jinak, než si člověk představuje,“ říká Amba.
„Tantra je v naší společnosti potlačena tak, jak je potlačena žena. Je velmi málo indických žen, které se chtějí potkávat a dělat něco, co by je osvobodilo. Jsme něco jako mezinárodní komunita.  Funguje to spontánně. Každá žena může nastudovat Mohendžodáro, tuto tantrickou jógu. Jakmile ji bude umět, může se stát Matkou a vytvořit si své společenství žen. Těm může pomáhat najít svou vnitřní ženu, a tím se osvobodit. Podívej, říkám si Amba - matka, není to skutečné jméno, je to jen výraz pro lektorku, která vytváří společenství žen. Cvičí s nimi Mohendžodáro, až to budou ženy umět, myšlenka se může šířit dál. I ty můžeš být Velkou matkou.“
„I já?“

Věřím, že každý může být mistrem, taky bych někdy chtěla být normální matkou.

„Ano, ale chce to trpělivost, není to obyčejné cvičení.“

Začínáme cvičit první ásanu. Amba zdůrazňuje, že velikou průpravou je Kundalini meditace. Tu by měla každá žena dělat denně. Amba v nás otevírá první ásanu, probouzí v nás pocity, rozproudí vědomí. Cvičíme asi dvě hodiny. Pak si jdeme sednout do restaurace a dáváme si indický čaj s kardamonem. Ostatní ženy spolu klábosí, já sedím vedle Amby.

„Necítím se v tom cvičení moc dobře,“ sdílím s Ambou.
„Dívala jsem se na tebe a bylo mi to jasné, jsi nemocná.“
“Jak to, já jsem zdravá.“
„Jsi nemocná, vystresovaná, nervózní. Podívej se na sebe, příliš ti záleží na tom, jak budeš vypadat.“
„To je snad dobře, ne? Má to nějak vypadat. Žena má nějak vypadat.“
„To je naprosto špatné pochopení. Když budeš dávat velký důraz na vnější dojem, úplně se ztratíš. Podívej se na sebe, jak vypadáš.“
„Jak to myslíš?“
„Nejsi vůbec žensky oblečená, jsi taková šedivá myš. Tričko, džíny, rozcuchaná, neupravená. Vypadáš spíš jako sportovec nebo turista s ruksakem. V tvém oblečení není nic ženského.“
„Možná, ale podívej se na tuto madam. Mám snad vypadat takhle?“ snažím se odpoutat pozornost od sebe.
„Ne, to také ne, to je ještě horší. Je vyfintěná, má sice luxusní oblečení, ale jinak je to strašné. Moc se od sebe nelišíte.“
„Pak ti nerozumím.“

Skutečně nerozumím.

„Podívej, obě dvě máte stejnou nemoc. Ty chceš své okolí zaujmout tím, že nedbáš na to, jak vypadáš. Když cvičíš první ásanu, tak se úporně snažíš, aby to nějak vypadalo zvenku. Když jsi unavená, tak naopak demonstruješ nezájem ve svém pohybu. Tato madam přehání své fintění a oblečení, ale jinak působí spíše tupě a mdle. V podstatě jste stejné.“
„Ne, já jsem jiná.“
“Jsi na tom stejně. Záleží ti příliš na vnějším dojmu, oblečením to sice skrýváš, ale jednáš tak, aby tě tvé okolí dobře přijímalo. Příliš jsi na svém okolí závislá. Příliš ti záleží, co si ostatní budou o tobě myslet. Ztrácíš tím spoustu energie a utíká ti to nejdůležitější.“
„Ano, ale je dobré s lidmi vycházet.“
„Nejdříve se musíš naučit vycházet se sebou. Proto ti to cvičení tak nešlo, příliš ti záleželo na tom, jak budeš vypadat. Ale Mohendžodáro je cvičení zevnitř, jde o vnitřní efekt.“
„Já si to ale vůbec neuvědomuji.“
„Asi ne, ale jsi zvyklá jednat jako muž. Bojuješ o pozornost, místo aby ses stala objektem pozornosti. Bojuješ o krásu místo toho, aby ses stala krásou a krásnou. Bojuješ o chlapy, bojuješ o zaměstnání, bojuješ o všechno, prostě jsi tak naučená. Myslíš si, že o něco přijdeš, když nebudeš pořád aktivní? To není vůbec ženské. Potřebuješ se uvolnit, aby věci k tobě přišly samy.“ 

To vím taky, ale kdy se uvolnit a kdy vyvinout aktivitu?

„Rodiče mě ale učili, že o co se nepostarám sama, o to se nikdo nepostará.“
„To je správné, člověk musí být zodpovědný za svůj život. Ale ty to chápeš jako muž. O důležité věci svého života se můžeš postarat jinak, rafinovaněji, žensky, zevnitř. Zdánlivé nicnedělání pohne celým vesmírem. A to, co chceš, se stane prostě tak, že tomu dáš prostor.“
„Teď tomu rozumím.“

Ale bojím se, že to nebude fungovat. Tohle je mužský svět. Všude kolem plno mužů, kteří chápou ženské chování jako slabost.

„Ano, hlava rozumí, ale srdce nerozumí. Srdce nemůže ani rozumět.“
“Co tedy mám dělat?“
„Podívej se kolem, jsou tady samé ženy, muž sem nemá přístup. To proto, abys nemusela bojovat o jeho přízeň, abys vydechla, relaxovala. Zapomeň na to, jak vypadáš, podívej se dovnitř. Cvič první ásanu zevnitř.“

Celých čtrnáct dní cvičím první ásanu. Mezitím v Oshově ašramu dělám Born again, krásnou terapii na dětskou tvořivost, potom Opening to intimacy, otevření se své intimitě. Tuto terapii jsem si vybrala jako zvlášť vhodnou, neboť si pamatuji první rozhovor s Ambou. Cítím se čím dál tím líp v první ásaně, více odevzdaná. Přestává mi záležet na tom, jak vypadám.
Často se postavím na patnáct minut v meditačním sále a ponořím se do ásany. Někdy si zajdu do pěkného zadního traktu s parkem a zůstávám v ásaně, ačkoli kolem chodí zvědaví lidé.